Jak se vyrovnat, když vás zajímá, zda je vaše fotografie dost dobrá

Všichni fotografové se ptají, zda jsou někdy dost dobří. Toto je pohled na to, jak se fotograf Spanki Mills vytáhl z hlubin tohoto propadu.

BLUR.

To je to, co pro mě byl minulý rok. Ne proto, že to uběhlo příliš rychle a ne proto, že jsem se tolik bavil ... ale proto, že jsem byl ztracen. Byl jsem ztracen v tom, kdo jsem a co jsem vytvořil. Nechal jsem ty hlasy v mé hlavě, aby mi to řekly Nebyl jsem dost dobrý. Stále hlasitěji a hlasitěji - nakonec si ve mně udrželi zásluhy. Ptal jsem se sám sebe. Ve vlastní pochybnosti a strachu jsem ochrnul.

Přemýšlel jsem:

• Jsem opravdu umělec?
• Mohu vytvořit práci, která se bude líbit ostatním?
• Je práce, kterou vytvářím, cokoli, co už miluji?
• Pokud to nemůžu milovat, proč by kdokoli jiný?
• Jsem vůbec dost dobrý?

Trápí se kvůli pochybnostem o sobě

Dům je tichý ... Dívám se na hodiny, jsou 2 hodiny ráno ... jak jsem se sem dostal? Jak se to stalo mým životem? Bráním slzy, když upravuji další galerii, do které nejsem zamilovaný, a téměř jsem se styděl ukázat svému klientovi. Bolelo to tak špatně, když jsem viděl práci, kterou jsem „vytvářel“ a věděl ... VĚDĚT, že někde ve mně bylo víc. Ale co když to víc nebylo to, co by někdo chtěl vidět. Co když se nikomu nelíbí to, co vytvořím?

Odkdy jsem se stal takovým potěšením lidí? Jistě, už jsem měl ty lidi potěšující kvalitu uvnitř mé osobnosti, ale toto bylo jiné. Dovolil jsem, aby mě to paralyzovalo strachem. Takže jsem se bál, že vytvořím něco, co moji klienti, přátelé a následovníci nepochopili nebo nepřijali. Takže místo svobodného vytváření ... jsem ztuhl. Strávil jsem rok svého života tím, že jsem nenáviděl. Miloval jsem své klienty a dát jim přesně to, co chtěliPřestal jsem si dávat to, co jsem POTŘEBoval. Byla tam malá část mě, možná větší, než jsem opravdu věděla, která se cítila provinile. Jako bych byl falešný. Nabídl jsem svým klientům produkt, kterému jsem nevěřil. Bolelo mě, když jsem viděl obrázky, jakmile vyjdou z mé paměťové karty, a ještě více mě bolí, abych se na ně musel dívat při úpravách a přípravě galerie na „prodej“ jim. Jak mohu prodat něco, za co jsem se styděl ukázat, něco, v co jsem nevěřil?

Kdysi jsem byl zamilovaný do toho, co mi fotografie nabízela. Nejen, že jsem pomáhal přispívat své rodině, ale krmil jsem něco hluboko ve mně. Byl jsem šťastný. Kam to šlo a jak se dostanu zpět na to místo? Jsem jen „umělec“ a musíme si tím všichni projít? Ale nikdo mi nikdy neřekl, že to může být TOTO vážné.

Bod zlomu

Rozhodl jsem se, že skončím. Možná jsem to prostě ztratil, možná to, co mi moje mysl říkala, byla pravda ... možná jsem nebyl dost dobrý. Rozhodně jsem si nedělal radost, a zase jsem trápil svou rodinu a cítil jsem, že podvádím klienty. Už nic nebylo „dost dobré“, ale nevěděl jsem, co dělat, abych zjistil, kde se „dost“ skrývá. Pokud mě sledujete na Facebooku, všimli byste si, jak jsem minulý rok zveřejnil jen velmi málo své práce. Pohltilo to mé každodenní myšlenky. Zdálo se, že nemohu zlomit tyto řetězy, které mě spoutaly slovy, která mi říkala moje mysl.

Než jsem jednoho dne požádal přítele, aby se mnou střílel. Tentokrát to bylo jiné… chtěl jsem, aby střílela… JÁ. Chtěl jsem vyjádřit v obrazech, jak se cítím. Jak jsem viděl svět skrz svou vlastní mlhu. Skrz rozostření.

Když jsem dostal ty obrazy zpět, prošel jsem je ... a plakal. Ani jeden snímek nebyl zaostřený, ale bylo mi tak jasné, kde jsem a co musím udělat, abych se dostal z tohoto oparu. Potřeboval jsem běž a PŘESNĚ střílej, jak jsem viděl svět právě v tuhle chvíli. Pro mě. Nikdo, kdo by mi dal souhlas. Potřeboval jsem přestat dělat to, co bylo pohodlné, a nechat si vystřelit emoce sám.

Zkoumal jsem obrazy, které jsem miloval a s nimiž jsem se spojil v této životní fázi. Dal jsem je na obrazovku a začal si zapisovat emoce, které jsem z těchto obrazů získal. Díval jsem se na obrázky tak, jak jsem se nikdy předtím nedíval na nikoho. Nedíval jsem se na krásné a dokonalé snímky, jen jsem vytáhl emoce obrazu. Seděl jsem a studoval tyto obrázky celé hodiny. Zpracoval jsem tyto emoce a když jsem střílel pro příště, střílel jsem, aniž bych věnoval pozornost konečnému obrazu ... Střílel jsem pro poslední emoce.

Konečně zdarma

Můžu říct vůbec poprvé, že se můžu podívat na některé své práce, které jsou staré více než 48 hodin a STÁLE se mi to líbí (vím, že všichni víte, o čem mluvím). Došel jsem k závěru, že svým obrazem možná nebudu každého potěšit, ale ti, kteří mi věří, že vyprávím svůj příběh, ho budou milovat a ocení ho ještě víc, protože ukazuje malý kousek jejich duše. Nezůstaneme na bezpečném místě, společně vystoupíme z našich komfortních zón. A miluji to!

PĚT věcí, které jsem se naučil během bouří tohoto minulého roku ...

1. Hlasy ve vaší mysli mohou hrát opravdu ošklivé triky na vašem srdci. Nechte si je však vyslechnout, protože pokud je budete potlačovat, budou časem hlasitější a ošklivější.

2. Nejste dokonalí, někdy nejste dost dobří ... a to je v pořádku. Pokud jste věrní sami sobě, vaši klienti ve vás uvidí kus sebe.

3. Nechte se být zranitelní. Není snadné se vidět v rozmazaných chvílích, ale díky tomu váš růst přijde.

4. Stát se umělcem, který to nehraje „bezpečně“, zúží váš dosah na masy klientů, ale posílí váš dosah k těm, kterých se vaše práce opravdu dotkne.

5. Když vám vaše srdce říká, že už není živeno tím, co děláte, nechte si ten hlas slyšet a nechte si užít změnu.

Spanki Mills je dívka z velkého města žijící v malém texaském městě, která dělá to, co miluje, a užívá si každou minutu cesty. Brát každý okamžik, jak to přijde, a učit se a smát se po celý život .... se jménem jako Spanki ... co jiného můžete dělat! spankimills.com