Já, já a já: Úvod do fotografování autoportrétu

Můj úvod do autoportrétů

Ještě před asi dvěma lety mě jediné fotografie, které mě najdete, byly ty, které pořídil někdo jiný a byly spíše pro potřebné rodinné fotografie. Když přítel vyzval skupinu fotografů vykročit zpoza kamery a pořizovat snímky, změnilo to mé fotografování. Úkolem bylo vyfotit se - Nezáleželo na tom, zda byl fotoaparát součástí obrazu, jako zrcadlový autoportrét, nebo zda jste fotoaparát drželi na délku paže a praskli. Museli jste se vyfotografovat.

V tu chvíli mě to zaujalo. Pro mě to byl nový typ fotografie: autoportrétová fotografie. Bylo vzrušující vyzkoušet něco úplně mimo mou komfortní zónu a zjistit, co s tím mohu dělat. Zaznamenal jsem povinný zrcadlový snímek s fotoaparátem až k oční bulvě, víte, ten, který si téměř každý fotograf alespoň jednou pořídil.

Zaujalo vás autoportrétem

O dva týdny později tento přítel vydal stejnou výzvu. Tentokrát jsem se snažil držet kameru na délku paže. Víte, jak těžké je správně zaostřit, když nevidíte skrz objektiv? Bylo to těžké a trvalo několik pokusů, jak to napravit. Každé dva týdny dostala tato skupina fotografů stejnou výzvu. Připojilo se stále více fotografů. Zhruba v této době byl Halloween za rohem a já jsem se snažil nasměrovat svou vnitřní Audrey Hepburnovou. Byl jsem závislý na této „nové“ fotografii.

Projekt 365: Všechny autoportréty

Letos v lednu (2013) jsem se rozhodl skutečně se dát do autoportrétu a pustit se do projektu 365. Po dobu jednoho roku jsem každý den fotografoval sám sebe. Udělal jsem to z několika důvodů.

• Mohla jsem se naučit, jak se více milovat, když jsem viděla, co ve mně viděli ostatní, zejména můj manžel.
• Mohl jsem se naučit, jak pózovat, a tím pádem představovat kohokoli v lichotivých polohách a světle.
• Mohl jsem rozšířit svou kreativitu a vyzkoušet věci na modelu, který je vždy k dispozici a je ochoten dělat, co fotograf chtěl.

Asi polovina mých selfie je naplánována, což znamená, že se inspiruji prohlížením desek na Pinterestu nebo slyším píseň nebo dokonce čtu něco, co mě zasáhne, a chci ukázat, jak se cítím. Odtud si v hlavě představím, jak chci, aby to vypadalo, a poté dekonstruuji na části, které potřebuji - pozadí, osvětlení, oblečení, rekvizity atd. Procvičím si svůj „pohled“ v zrcadle, abych cítit, jak chci, aby můj obličej vypadal. Odtamtud jsem nastavil svůj fotoaparát a svůj „prostor“ a poté provedl několik cvičných záběrů. Mám dálkový ovladač, který většinu času používám, buď ho držím, nebo ho mám na 2sekundovém vydání a odhodím ho stranou, aby nebyl na fotografii.

V telefonu a na iPadu si neustále nechávám seznam nápadů, takže když se jednoho dne zaseknu, můžu tento seznam projít a znovu se inspirovat. Tento systém velmi doporučuji, pokud si vyzkoušíte projekt na 365 nebo 52 týdnů. Budou dny, kdy se vůbec necítíte inspirováni a nemůžete na nic myslet, zatímco jindy se nápady hrnou. Tímto způsobem můžete vždy získat trochu inspirace.

Nejen, že mám seznam nápadů, ale mám do svých 365 začleněno i několik „mini“ projektů, jako jsou Portraits Of A Modern Housewife, Ghost In The Machine (inspirovaný projektem někoho jiného 365), Demon Inside, Thirteen Nights Of Halloween a moje nejnovější, Mini-Me's. Tyto mini projekty také pomáhají udržovat mě v chodu.

Toto je pohled do zákulisí jedné z mých fotografií Ghost In The Machine s dokončeným záběrem níže.

Plánování, natáčení, opakování, zpětná vazba: Umění selfie

Jsou chvíle, kdy na prvních 3 snímcích získáte zaostření, osvětlení, vzhled - prostě všechno - naprosto dokonalé. Odvrácená strana je, že byly chvíle, kdy jsem pořídil 100 snímků a na výběr jsem přišel jen se třemi, a možná ani ne všechny tři zbožňuji.

Jedna věc, kterou jsem se naučil, je, že pokud zveřejňujete příspěvky veřejně na sociálních médiích, buďte připraveni na nevyžádanou pozornost, ať už jde o „popínavé rostliny“ nebo kritiku, nebo jen trhnutí obecně. Pro mě mám sklon je ignorovat a oprášit. Nestojí za můj čas a nakonec tento projekt dělám sám pro sebe. Dělám to jako vizuální deník toho, jak šel můj rok. Moje autoportréty jsou pro mě způsob, jak se vyjádřit, a pokud si myslíte o svých autoportrétech jako je tento, pak je jejich vytváření mnohem snazší.

Protože toto je můj vizuální deník roku, vložil jsem do každého snímku malý kousek svého srdce / duše. Zjistil jsem, že když to udělám, zůstávám věrný jakékoli zprávě, kterou chci poslat, a fotografie mají mnohem větší dopad. Nevýhodou vnášení se do obrazů, ať už jsou to autoportréty, krajina, příroda, nebo dokonce portrétní práce, je to, že jste svázáni s vaší prací. Může to být emocionálně vyčerpávající a můžete se spálit. Snažím se s tím vyrovnat tak, že každou chvíli dělám „hlouposti“. Ne každý obraz může být duší nebo srdcem.

Jednou jsem byl dotázán, zda se moje úroveň pohodlí mění podle fotografie. Dělají. Nejde ani tak o to, kolik kůže předvádím, ale spíše o to, jaké emoce a jakou stranu jsem ochoten ukázat. Jsem ochoten ukázat závratnou stránku goofballu? A co emocionálně zničená strana? Zůstávám v soukromí kvůli ztrátám, které jsem měl za poslední rok, nebo je ukážu prostřednictvím fotografií a získám nějaké uzavření? Pro mě tento projekt 365 začal jako způsob, jak někomu ukázat, že to opravdu dokážu dokončit a nebudu se nudit a přestat. Nakonec to byl způsob, jak si vzpomenout na svůj rok a opravdu otevřít svou kreativitu.

Níže je obrázek ze série Mini-Me:

Tamara Pruessner je fotografka přírody v Maraně v Arizoně, která se specializuje na fotografování bouří, krajiny a makro fotografie. Začala na ruční filmové kameře Minolta před 13 lety, zatímco se učila vyvíjet film. Nakonec chce pronásledovat bouře po celém Středozápadě. Najdete u ní její autoportrét webových stránkách nebo na Facebooku.